Ošetřovatel	:	Patrik a Radana
Péče o areál	:	Jaroslav Pištěk
Správce statku	:	Martin Pařízek
Vlastníci	:	Dana Bochová
		Štěpánka Pařízková a Jiří Špaček
		Jana Sůvová

Dana Bochová	se zabývá zejména provozem statku
Štěpánka Pařízková a Jiří Špaček	se zabývají zejména provozem statku
Jana Sůvová	je divadelní režisérkou zejména ochotnického divadelního souboru

Zajímavosti:

ROZHLAS číslo 35 vychází 16. 8. 2004

Vladimír Stoklasa:

V Počernicích se tleská v pravou chvíli

Taková láska musela z něčeho vyrůst. Kdo všechno ji zaléval?

Od malička jsem chodil do divadla s maminkou, takže melodie ze zpěvoher jsem znal dřív než písmenka. Pak se do domu, kde jsme bydleli, za války nastěhoval taneční mistr Karel. Pouštěl si gramofon, stepoval, a mně, desetiletému klukovi, říkal: Brzy přijdou Američané a já s nimi chci držet krok! Ten si vzal na starost mou pohybovou výchovu. Nějaký čas mě bavila házená, dával jsem vysoké branky, ale divadlo vyhrálo. Na vojně v Českých Budějovicích totiž se mnou sloužil nějaký Honza, nadšený ochotník, a nemusel mě moc dlouho přemlouvat, abych se k nim také přidal. Ty geny ve mně byly a zdravá exhibice taky. Vrátím se domů, počerničtí ochotníci právě dávali nějakou operetu, moc jim to nešlo, tak jsem utrousil nějakou hanlivou poznámku. Vzkázali mi: Když jsi tak chytrej, tak nám ukaž, jak se to dělá!

A ukázal jste?

Snažil jsem se, ale moc jsem si s nimi nerozuměl. Oni měli dojem, že stačí naučit se text a režisér jim nanejvýš řekne, jestli přidou zleva nebo zprava. Já v Budějovicích pochytal rozumy od divadelníka Luďka Eliáše, který nás učil proniknout do charakteru každé postavy a radil studovat prostředí, kde se děj odehrává. Měl jsem zkrátka daleko větší nároky a zdejší ochotníci nebyli schopni mi je splnit, ať jsem dělal, co jsem dělal. Chystali jsme inscenaci Nebe na zemi a jeden z hlavních představitelů se zabil. Tragédie pro rodinu, rozpaky v souboru. Co teď? Baron Špaček, kdysi majitel xaverovského panství, ale ohromný demokrat, vzkázal: Já tu roli vezmu! Pro mne to bylo, jako bych našel poklad. Zkoušeli jsme Slavnost lampiónů o tom, jak se jeden Američan sejde v Nagasaki s Japoncem, a pan Špaček hned: Počkejte, mám v knihovně něco o Japonsku! Byl tak důkladný, že začal doma baštit dřevěnými hůlkami. Jeho knihovna byla velká a tak jsme po čase studovali anglické dějiny, když jsme sáhli po Scriebeho hře Sklenice vody. Od inscenace k inscenaci soubor "rostl", jen pan Špaček z toho nic neměl. Na přehlídce v Říčanech mu přiřkli za jednu roli hlavní cenu, ale diplom malovali na okrese a když zjistili, o koho jde, moc se zlobili a diplom nedali.

Do Počernic jste pozval dramatika Havla. Jak vlastně došlo k tomu, že se 1. listopadu 1975 právě v Horních Počernicích uskutečnila světová premiéra Havlovy Žebrácké opery?

Jednoduše. Zkouším se čtrnácti až patnáctiletými dětmi Makbetha - Loukotková tuhle látku zpracovala jako pohádku a já ji někde objevil -, otevřou se dveře a vejdou nějací lidé. Chtějí prý hrát Žebráckou operu, mají i kulisy, ale potřebují zřizovatele, který by je vzal pod svá křídla - tenkrát se to tak dělalo. Pro mne to byl Brecht, víc jsem po tom nepátral. Na představení jsem přišel o pár minut pozdě, sál narvaný, a když se o přestávce rozsvítilo, vidím Kohouta, Svitáčka, Landovského, Chadimovou - Václava Havla jsem tehdy neznal. "Držím vám palce, aby vás nezavřeli," řekl jsem jim po představení, když se kolem mne nahrnuli. A nemýlil jsem se, normalizátoři "vybrali" tehdy skoro celé Divadlo na zábradlí.

A co vy?

Přišel zákaz. Prý žádného Makbetha! Ozvala se ale jedna nebojácná duše, ředitelka školy: "Moment! Chcete potrestat Stoklasu, ale hlavně zkazíte radost dětem!" Tak to nakonec povolili...

Jak to, že právě Horní Počernice takhle tíhnou k amatérskému divadlu? Proč ne jiná pražská předměstí?

Ochotničení u nás kvetlo od nepaměti. Ve dvacátých letech zde například hrál Spolek mládenců, do něhož podle stanov nesměla vstoupit žádná žena a herci tudíž hráli i ženské role, asi jako za dob Shakespeara. To se naštěstí neujalo, láska k divadlu ale zůstala. Jeden čas tu působily dokonce tři soubory, Hálek, J. K. Tyl a Beseda, ale po únorovém převratu je akční výbor sloučil. Proč by měl hlídat tři soubory, když stačilo mít pod palcem jeden? Těm prostořekým zakázali vystupovat a ze sto padesáti ochotníků zůstalo torzo: patnáct. Ale přišli mladí a po čase to bylo všechno jinak. Dneska tu spolu soupeří zase tři soubory.

Snad abyste napsal paměti... Divím se, že v ochotnických Počernicích nestojí kulturní dům s velkým jevištěm.

Když byla doba budování kulturních stánků a strejcové v čele obce zaslechli něco o pěti miliónech, netroufli si na takové sousto. Jediný kulturní stánek byla hospoda U Čelichovských (proslavená Havlovou Žebráckou operou - pozn. red.), a ta nám moc nevyhovovala. Netvrdím, že to byl jediný důvod, proč se tehdejší soubor rozpadl. Městský národní výbor nám dělal překážky, hospoda chátrala a paní Dolanská, metodička na okrese, která si nás vzala pod ochranná křídla, mohla najít pro naše zkoušky jen sál v Praze. Ale ta dálka, tenkrát nebylo metro! Nakonec jsme rezignovali.

Asi jste to dlouho nevydrželi.

Máte pravdu. Asi po pěti letech přišla dcerka ze školy - chodila tehdy do třetí třídy - a hlásila: "Tati, budeme hrát Broučky a ty je budeš režírovat!" Děti se do toho zbláznily a rodiče taky. Ale kde hrát? U školy byla zajímavá zahrada, vzrostlé stromy a mezi nimi velký dolík, do kterého přesně zapadly stupňovité lavice, jako v antickém amfiteátru. Vejde se na ně dvě stě dětských zadečků nebo sto padesát až sto sedmdesát dospělých diváků. Když tu dáváme Sen noci svatojánské a když nasvítíme větve stromů, kde se prohání Puk, občas v listí zacvrliká pták - dojem přímo pohádkový! To neudělá sebelepší kulisa! Zato nás Krysař (dramatizace jevištní básně na motivy známé legendy - pozn. red.), to je opačný případ. Ten si žádá klasické jeviště. Figura vstupuje naráz ze tmy do kuželu světla a kdyby ji divák viděl přicházet po svahu mezi stromy - do půl desáté je v červnu venku vidět - bylo by po překvapení. A Krysaře můžeme v kulisách opravdu hrát, protože nakonec máme i to kamenné divadlo. Počernické kino zelo prázdnotou, obecní úřad nám šel na ruku, dostali jsme grant, něco jsme si vydělali a dnes je tu jeviště s oponou, výborná akustika - zvukovou i osvětlovací techniku dělali fandové a praví machři. Herci se převlékají v šatnách a svůj koutek brzy dostanou i kulisy. Máme i název: Divadlo Pohoda. Slavnostní křest divadla proběhl v říjnu minulého roku a kmotrou byla paní Vilma Cibulková.

Chtěla bych vědět, s kolika ochotníky jste pracoval a kolik inscenací jste s nimi za těch padesát let vytvořil?

Já taky.

Kolikrát jste začínal a kolikrát končil?

Základ souboru zůstával, průběžně jsme jej ale doplňovali mladšími členy. S dětmi to bylo jiné. Nejraději vzpomínám na svůj první dětský soubor. Bylo jim osm let a jeden talent vedle druhého! Ale děti rychle rostou, najednou maturovaly a z těch jedenácti jich deset šlo na vysokou školu a soubor se rozpadl, to je úděl každého ochotnického režiséra. Tak jsem se rozhlédl po menší drobotině a všechno se opakovalo. Celkem čtyři generace dětí jsem měl v rukách a z mnoha svěřenců mám radost. Láďa Matějíčků vystudoval DAMU, Pepík Vránů rovněž, teď hraje v pardubickém divadle a Mirek Babuský zase zakotvil v souboru v Mladé Boleslavi. Holky měly také na to, aby šly dál, ale já jim to rozmluvil. Dělejte divadlo amatérsky s kým budete chtít a co budete chtít, říkal jsem jim. Hrát profesionálně je dřina! Dneska jsou z nich maminky a občas mi v kočárku přivezou ukázat svoji ratolest.

Nevadí vám, že názvem "ochotník" jsou označováni lidé, kteří něco zbabrali nebo podali slabý výkon?

Kdo se cítí, ať se chytí! Ale vážně. Jsem dalek toho, abych z ochotníků dělal něco zvláštního. Mají své chyby, především jsou dost devótní. Dřív se "ochotně" přizpůsobovali režimu a studovali sovětské autory, aby se o nich vědělo. Dneska, kdy je v kamenných divadlech módou dělat neurotické inscenace, se zase opičí v přehánění, až je to často morbidní. Nejsem žádný staromilec, ale jestliže uvádím Shakespearova Hamleta, tak ho neobléknu do montérek a Moliérův Lakomec nebude sbírat plastové láhve, to nelze. Stačí, že pan Hilský přetlumočil Shakespeara tak, že jeho postavy nedeklamují těžkopádný text, ale mluví a jednají jako současní lidé. V tom vidím modernost.

Režisérismus může být nápaditý a moderní, ale může být i zrůdný.

Přesně tak. Já dávám přednost laskavějšímu pohledu na svět. Vulgarismus u nás na jevišti padne jen tam, kde to "sedí". Nic nesmí být samoúčelné, nic nesmí urážet. Třeba ten náš pánský striptýz v Klicperově Ženském boji (pane, to jsem byl odvážný!) vypadá takto: Mladík, kterému bojechtivé ženské ukryly jeho milou, se prolomí do jejich houfu. V tu ránu letí do vzduchu nejdřív košile, pak tílko a slipy a on tam nakonec stojí jen s malým trojúhelníčkem vpředu. Byl jsem zvědavý, co to udělá s diváky - vzali to jako vtip. Nebo jiný případ: za pomoci Jiřího Hálka z Činoherního klubu jsme kdysi dělali trojrozměrné aranžmá Macháčkových Ženichů, neboli divadlo v kruhu, kdy se herci musí neustále pohybovat a obměňovat, aby je postupně viděl každý divák, stojící kolem. Porotám se to moc líbilo a posílali nás do Hronova.

Nemusíte se bát, že vás bude někdo považovat za režiséra ze Zapadlých vlastenců. Kdo chce, ať se přijde podívat na vašeho Krysaře - já jím byla nadšena!

Při vší skromnosti si nedám vzít jedno: snažíme se pracovat profesionálními postupy. Pod hlavičkou místní osvětové besedy jsem si dokonce "otevřel" něco jako divadelní školu, kde probíráme dějiny divadla, pohybovou výchovu, řeč. Hlavní rozdíl mezi amatéry a profesionály vidím v tom, že my to děláme s nadšením amatérů a zadarmo, zatímco oni za peníze a s velkou rutinou, vždyť hrají denně! Amatér řekne občas falešnou větu a vrátit zpátky se to nedá - chybí mu to denodenní řemeslo. Samozřejmě jsou výjimky. V souboru mám tři, čtyři členy, kteří by si mohli už teď zahrát v oblastním divadle. Třeba Jana Keilová, která v Pygmalionu perfektně ztvárnila Lízu Doolittlovou a ve Snu noci svatojánské dělá skvělého Puka.

Asi měla kromě talentu i dobré vedení... Jak má podle vás vypadat dobrý ochotnický režisér?

Ochotnické divadlo může dělat jen někdo, pro koho je divadlo drogou, má schopnost naočkovat tím ostatní a ještě navíc umí lidi stmelit. V Krysaři vystupuje například jednadvacet postav a jednadvacet ochotníků přijde na zkoušku z nějakého zaměstnání, kde se jim nemuselo zrovna dařit. Každý je také jiný. S někým můžete zacloumat, někoho musíte pohladit, protože jinak se vám rozbrečí. V kamenném divadle režisér velí, já nemohu lámat nic přes koleno. Není to jednoduché a nečeká vás jen pocit uspokojení. Někdy jdu ze zkoušky jako zpráskaný pes. Chce to velkou trpělivost a takt. Ale když se něco povede, je z toho velká radost.

Zahrál jste si vůbec někdy?

Hraju, jen kdy si někdo z herců zlomí nohu. Moji svěřenci potřebují zrcadlo, a tím jsem já. Když jsem s nimi na scéně, tak to zrcadlo ztratí.

Vychoval jste si někoho, kdo vás jednou nahradí?

Asi ne a je mi to vytýkáno. Jenomže co já v té věci mohu dělat? Mohu všelicos naučit, ale celkovou vizi nemohu nikomu vložit do hlavy. Když otevřu text nějaké hry, vím už, kteří lidé v ní budou hrát a už si píšu, co bude kdo dělat, protože to přímo vidím - zkuste to někomu předat! Až natáhnu bačkory, asi to v Počernicích skončí... Ačkoliv člověk nikdy neví. Teď moje dvě odchovankyně začaly pracovat se skupinou padesáti dětí a já před nimi smekám, protože mají hodně starostí s vlastní domácností a dětmi. Víte, smyslem mého usilování nebylo udělat z Počernic nějakou zvláštní enklávu. Z každého amatéra nemusí být celoživotní ochotník, uteče třeba k něčemu jinému, ale důležité je, že se do divadla vrací jako divák, a to divák znalý věci. Kdy k nám přijedou soubory odjinud, říkají naši hosté uznale: "U vás máte nejlepší publikum, jaké jsme poznali." Počerničtí diváci umí zatleskat na pravém místě a v pravou chvíli!

Text KVĚTA PROCHÁZKOVÁ

Equinní granulocytární ehrlichióza

Úvod

Equinní granulocytární ehrlichióza (EGE) je onemocnění, které naše hipiatrická praxe donedávna neznala, ale které se v posledních letech začalo objevovat nejenom u nás, ale se zvyšující se četností i v dalších evropských zemích. Pro svou rostoucí celosvětovou prevalenci bývá řazeno mezi tzv. „emerging infections“.Patří do skupiny rickettsiových endemických onemocnění, která jsou významná svým zoonotickým potenciálem. Kromě koně infekce podobnými kmeny postihuje z domácích zvířat také malé přežvýkavce, skot, psy a kočky.

Výskyt

Trvalý výskyt infekce na území naší republiky. Potvrzuje jej ostatně i vysoká séroprevalence proti původci granulocytární ehrlichiózy u volně žijících i domácích přežvýkavců zjištěná v letech 1997 – 2000.

Původce

Původcem EGE je gramnegativní aerobní kokovitá bakterie z řádu Rickettsiales. Je obligátním intracelulárním parazitem s afinitou k hemopoetickým buňkám. Do hostitelských buněk se ehrlichie dostávají tak, že se zachytí na povrchové receptory a nechají se fagocytovat. V endozomech se pak binárně dělí a vytváří charakteristické agregáty – tzv. moruly. Ty jsou v akutní fázi onemocnění dobře identifikovatelné mikroskopicky. Po rozpadu hostitelské buňky se ehrlichie uvolní do prostředí a cyklus se opakuje. Původce granulocytární ehrlichiózy lidí a koní byl nově pojmenován jako Anaplasma phagocytophilum. Přenos EGE je zprostředkován klíšťaty rodu Ixodes. Proto i výskyt pacientů s onemocněním EGE lze v našich podmínkách očekávat v teplejších ročních obdobích, v závislosti na aktivitě vektora. Většina případů diagnostikovaných na Klinice chorob koní VFU Brno časově spadá do období květen – červen, menší část na říjen. Tato období se shodují s obdobím nejvyšší aktivity klíšťat. Přírodní rezervoár equinní ehrlichiózy není znám. Lze předpokládat, že určitou rezervoárovou roli hrají volně žijící přežvýkavci nebo hlodavci, podobně jako u lidského onemocnění.Kůň je pro popisovanou bakterii pravděpodobně náhodným hostitelem a neslouží jako její rezervoár.

Klinické příznaky a laboratorní profil


Inkubační doba equinní ehrlichiózy se u koní pohybuje od 8 do 25 dnů. U mladších věkových kategorií (koně do čtyř let) probíhá onemocnění EGE v mírnější formě. Sérologické studie, experimentální data i naše vlastní zkušenosti poukazují na pravděpodobnost asymptomatické infekce u některých koní. U koní starších čtyř let rychle dochází k rozvoji progresivních klinických příznaků. Jedná se zejména o febrilii (až 41,3 °C), apatii, inapetenci, někdy provázené otoky končetin, ikterem, vznikem petechií, ataxií a neochotou k pohybu. V terénní praxi bychom na ehrlichiózu měli myslet u všech případů horečnatého onemocnění bez orgánového nálezu, nereagujícího na podávání penicilinu a antipyretik. Sekundárně dochází u onemocnění EGE k vzestupu tepové frekvence. Celkový průběh neléčeného onemocnění EGE se pohybuje od 3 do 16 dní. Pokud nedojde k výskytu komplikací, onemocnění equinní granulocytární ehrlichiózou má benigní průběh a většina koní je schopna spontánního vyléčení. U březích klisen nedochází k potratům. Zcela výjimečně může u imunosuprimovaných jedinců dojít k vzniku fatálních komplikací zahrnujících zejména vznik traumat při výskytu ataxie a výskyt sekundární infekce. Do diferenciální diagnostiky EGE lze zařadit virové infekce (mj. equinní virovou arteritidu, infekční anémii koní a encefalitidu), imunitně zprostředkovanou vaskulitidu (morbus maculosus) a jaterní onemocnění. Vyloučit je nutno i febrilní orgánová onemocnění, jako je peritonitida a pleuritida. Inapetence a neochota k pohybu v počáteční fázi EGE bývá někdy interpretována jako kolikové onemocnění.

Diagnostika, terapie a prognóza

Diagnostika EGE je založena na posouzení anamnézy (možná expozice vektorům), rozvoji typických klinických příznaků a zejména na přímém mikroskopickém průkazu patogena, který je ekonomicky nenáročný a diagnosticky velmi cenný. Lékem volby při onemocnění equinní granulocytární ehrlichiózou je oxytetracyclin v dávce 7 mg/kg ž. hm. i. v. 1x denně po dobu 5 – 7 dní. Klinické zlepšení, zejména ústup febrilie lze očekávat do 12 hodin od začátku terapie. Pokud nedojde ke klinickému zlepšení stavu pacienta do 24 hodin, je nutno hledat jinou příčinu onemocnění. U léčených koní dochází k ústupu ataxie do 2 – 3 dnů. Neléčení koně se uzdraví do dvou až tří týdnů od nástupu klinických příznaků, nicméně doba rekonvalescence se prodlužuje. Vzhledem k možnému výraznému úbytku hmotnosti v důsledku částečné anorexie a febrilie a pomalému ústupu ataxie může rekonvalescence trvat až několik týdnů. Při závažné alteraci zdravotního stavu je vhodná podpůrná infuzní terapie a ochrana pacientů s ataxií proti zranění. Prognóza u naprosté většiny pacientů je velmi dobrá. Momentálně není dostupná vhodná vakcína k prevenci tohoto onemocnění. Ochrana před EGE se odvíjí od zamezení expozice klíšťatům, případně použití vhodných repelentů a insekticidů.

Zdroj: výtah ze článku MVDr.Bezděkové B., Jahna P., Zemana P. Equinní granulocytární ehrlichióza – málo známé onemocnění s rostoucím významem. Veterinářství 2006;56:166-169. Publikováno na www.vetweb.cz