Ošetřovatel | : | Patrik a Radana |
Péče o areál | : | Jaroslav Pištěk |
Správce statku | : | Martin Pařízek |
Vlastníci | : | Dana Bochová |
Štěpánka Pařízková a Jiří Špaček | ||
Jana Sůvová | ||
Dana Bochová | se zabývá zejména provozem statku |
Štěpánka Pařízková a Jiří Špaček | se zabývají zejména provozem statku |
Jana Sůvová | je divadelní režisérkou zejména ochotnického divadelního souboru |
Od malička jsem chodil do divadla s maminkou, takže melodie ze zpěvoher jsem znal dřív než písmenka. Pak se do domu, kde jsme bydleli, za války nastěhoval taneční mistr Karel. Pouštěl si gramofon, stepoval, a mně, desetiletému klukovi, říkal: Brzy přijdou Američané a já s nimi chci držet krok! Ten si vzal na starost mou pohybovou výchovu. Nějaký čas mě bavila házená, dával jsem vysoké branky, ale divadlo vyhrálo. Na vojně v Českých Budějovicích totiž se mnou sloužil nějaký Honza, nadšený ochotník, a nemusel mě moc dlouho přemlouvat, abych se k nim také přidal. Ty geny ve mně byly a zdravá exhibice taky. Vrátím se domů, počerničtí ochotníci právě dávali nějakou operetu, moc jim to nešlo, tak jsem utrousil nějakou hanlivou poznámku. Vzkázali mi: Když jsi tak chytrej, tak nám ukaž, jak se to dělá!
Snažil jsem se, ale moc jsem si s nimi nerozuměl. Oni měli dojem, že stačí naučit se text a režisér jim nanejvýš řekne, jestli přidou zleva nebo zprava. Já v Budějovicích pochytal rozumy od divadelníka Luďka Eliáše, který nás učil proniknout do charakteru každé postavy a radil studovat prostředí, kde se děj odehrává. Měl jsem zkrátka daleko větší nároky a zdejší ochotníci nebyli schopni mi je splnit, ať jsem dělal, co jsem dělal. Chystali jsme inscenaci Nebe na zemi a jeden z hlavních představitelů se zabil. Tragédie pro rodinu, rozpaky v souboru. Co teď? Baron Špaček, kdysi majitel xaverovského panství, ale ohromný demokrat, vzkázal: Já tu roli vezmu! Pro mne to bylo, jako bych našel poklad. Zkoušeli jsme Slavnost lampiónů o tom, jak se jeden Američan sejde v Nagasaki s Japoncem, a pan Špaček hned: Počkejte, mám v knihovně něco o Japonsku! Byl tak důkladný, že začal doma baštit dřevěnými hůlkami. Jeho knihovna byla velká a tak jsme po čase studovali anglické dějiny, když jsme sáhli po Scriebeho hře Sklenice vody. Od inscenace k inscenaci soubor "rostl", jen pan Špaček z toho nic neměl. Na přehlídce v Říčanech mu přiřkli za jednu roli hlavní cenu, ale diplom malovali na okrese a když zjistili, o koho jde, moc se zlobili a diplom nedali.
Jednoduše. Zkouším se čtrnácti až patnáctiletými dětmi Makbetha - Loukotková tuhle látku zpracovala jako pohádku a já ji někde objevil -, otevřou se dveře a vejdou nějací lidé. Chtějí prý hrát Žebráckou operu, mají i kulisy, ale potřebují zřizovatele, který by je vzal pod svá křídla - tenkrát se to tak dělalo. Pro mne to byl Brecht, víc jsem po tom nepátral. Na představení jsem přišel o pár minut pozdě, sál narvaný, a když se o přestávce rozsvítilo, vidím Kohouta, Svitáčka, Landovského, Chadimovou - Václava Havla jsem tehdy neznal. "Držím vám palce, aby vás nezavřeli," řekl jsem jim po představení, když se kolem mne nahrnuli. A nemýlil jsem se, normalizátoři "vybrali" tehdy skoro celé Divadlo na zábradlí.
Přišel zákaz. Prý žádného Makbetha! Ozvala se ale jedna nebojácná duše, ředitelka školy: "Moment! Chcete potrestat Stoklasu, ale hlavně zkazíte radost dětem!" Tak to nakonec povolili...
Ochotničení u nás kvetlo od nepaměti. Ve dvacátých letech zde například hrál Spolek mládenců, do něhož podle stanov nesměla vstoupit žádná žena a herci tudíž hráli i ženské role, asi jako za dob Shakespeara. To se naštěstí neujalo, láska k divadlu ale zůstala. Jeden čas tu působily dokonce tři soubory, Hálek, J. K. Tyl a Beseda, ale po únorovém převratu je akční výbor sloučil. Proč by měl hlídat tři soubory, když stačilo mít pod palcem jeden? Těm prostořekým zakázali vystupovat a ze sto padesáti ochotníků zůstalo torzo: patnáct. Ale přišli mladí a po čase to bylo všechno jinak. Dneska tu spolu soupeří zase tři soubory.
Když byla doba budování kulturních stánků a strejcové v čele obce zaslechli něco o pěti miliónech, netroufli si na takové sousto. Jediný kulturní stánek byla hospoda U Čelichovských (proslavená Havlovou Žebráckou operou - pozn. red.), a ta nám moc nevyhovovala. Netvrdím, že to byl jediný důvod, proč se tehdejší soubor rozpadl. Městský národní výbor nám dělal překážky, hospoda chátrala a paní Dolanská, metodička na okrese, která si nás vzala pod ochranná křídla, mohla najít pro naše zkoušky jen sál v Praze. Ale ta dálka, tenkrát nebylo metro! Nakonec jsme rezignovali.
Máte pravdu. Asi po pěti letech přišla dcerka ze školy - chodila tehdy do třetí třídy - a hlásila: "Tati, budeme hrát Broučky a ty je budeš režírovat!" Děti se do toho zbláznily a rodiče taky. Ale kde hrát? U školy byla zajímavá zahrada, vzrostlé stromy a mezi nimi velký dolík, do kterého přesně zapadly stupňovité lavice, jako v antickém amfiteátru. Vejde se na ně dvě stě dětských zadečků nebo sto padesát až sto sedmdesát dospělých diváků. Když tu dáváme Sen noci svatojánské a když nasvítíme větve stromů, kde se prohání Puk, občas v listí zacvrliká pták - dojem přímo pohádkový! To neudělá sebelepší kulisa! Zato nás Krysař (dramatizace jevištní básně na motivy známé legendy - pozn. red.), to je opačný případ. Ten si žádá klasické jeviště. Figura vstupuje naráz ze tmy do kuželu světla a kdyby ji divák viděl přicházet po svahu mezi stromy - do půl desáté je v červnu venku vidět - bylo by po překvapení. A Krysaře můžeme v kulisách opravdu hrát, protože nakonec máme i to kamenné divadlo. Počernické kino zelo prázdnotou, obecní úřad nám šel na ruku, dostali jsme grant, něco jsme si vydělali a dnes je tu jeviště s oponou, výborná akustika - zvukovou i osvětlovací techniku dělali fandové a praví machři. Herci se převlékají v šatnách a svůj koutek brzy dostanou i kulisy. Máme i název: Divadlo Pohoda. Slavnostní křest divadla proběhl v říjnu minulého roku a kmotrou byla paní Vilma Cibulková.
Já taky.
Základ souboru zůstával, průběžně jsme jej ale doplňovali mladšími členy. S dětmi to bylo jiné. Nejraději vzpomínám na svůj první dětský soubor. Bylo jim osm let a jeden talent vedle druhého! Ale děti rychle rostou, najednou maturovaly a z těch jedenácti jich deset šlo na vysokou školu a soubor se rozpadl, to je úděl každého ochotnického režiséra. Tak jsem se rozhlédl po menší drobotině a všechno se opakovalo. Celkem čtyři generace dětí jsem měl v rukách a z mnoha svěřenců mám radost. Láďa Matějíčků vystudoval DAMU, Pepík Vránů rovněž, teď hraje v pardubickém divadle a Mirek Babuský zase zakotvil v souboru v Mladé Boleslavi. Holky měly také na to, aby šly dál, ale já jim to rozmluvil. Dělejte divadlo amatérsky s kým budete chtít a co budete chtít, říkal jsem jim. Hrát profesionálně je dřina! Dneska jsou z nich maminky a občas mi v kočárku přivezou ukázat svoji ratolest.
Kdo se cítí, ať se chytí! Ale vážně. Jsem dalek toho, abych z ochotníků dělal něco zvláštního. Mají své chyby, především jsou dost devótní. Dřív se "ochotně" přizpůsobovali režimu a studovali sovětské autory, aby se o nich vědělo. Dneska, kdy je v kamenných divadlech módou dělat neurotické inscenace, se zase opičí v přehánění, až je to často morbidní. Nejsem žádný staromilec, ale jestliže uvádím Shakespearova Hamleta, tak ho neobléknu do montérek a Moliérův Lakomec nebude sbírat plastové láhve, to nelze. Stačí, že pan Hilský přetlumočil Shakespeara tak, že jeho postavy nedeklamují těžkopádný text, ale mluví a jednají jako současní lidé. V tom vidím modernost.
Přesně tak. Já dávám přednost laskavějšímu pohledu na svět. Vulgarismus u nás na jevišti padne jen tam, kde to "sedí". Nic nesmí být samoúčelné, nic nesmí urážet. Třeba ten náš pánský striptýz v Klicperově Ženském boji (pane, to jsem byl odvážný!) vypadá takto: Mladík, kterému bojechtivé ženské ukryly jeho milou, se prolomí do jejich houfu. V tu ránu letí do vzduchu nejdřív košile, pak tílko a slipy a on tam nakonec stojí jen s malým trojúhelníčkem vpředu. Byl jsem zvědavý, co to udělá s diváky - vzali to jako vtip. Nebo jiný případ: za pomoci Jiřího Hálka z Činoherního klubu jsme kdysi dělali trojrozměrné aranžmá Macháčkových Ženichů, neboli divadlo v kruhu, kdy se herci musí neustále pohybovat a obměňovat, aby je postupně viděl každý divák, stojící kolem. Porotám se to moc líbilo a posílali nás do Hronova.
Při vší skromnosti si nedám vzít jedno: snažíme se pracovat profesionálními postupy. Pod hlavičkou místní osvětové besedy jsem si dokonce "otevřel" něco jako divadelní školu, kde probíráme dějiny divadla, pohybovou výchovu, řeč. Hlavní rozdíl mezi amatéry a profesionály vidím v tom, že my to děláme s nadšením amatérů a zadarmo, zatímco oni za peníze a s velkou rutinou, vždyť hrají denně! Amatér řekne občas falešnou větu a vrátit zpátky se to nedá - chybí mu to denodenní řemeslo. Samozřejmě jsou výjimky. V souboru mám tři, čtyři členy, kteří by si mohli už teď zahrát v oblastním divadle. Třeba Jana Keilová, která v Pygmalionu perfektně ztvárnila Lízu Doolittlovou a ve Snu noci svatojánské dělá skvělého Puka.
Ochotnické divadlo může dělat jen někdo, pro koho je divadlo drogou, má schopnost naočkovat tím ostatní a ještě navíc umí lidi stmelit. V Krysaři vystupuje například jednadvacet postav a jednadvacet ochotníků přijde na zkoušku z nějakého zaměstnání, kde se jim nemuselo zrovna dařit. Každý je také jiný. S někým můžete zacloumat, někoho musíte pohladit, protože jinak se vám rozbrečí. V kamenném divadle režisér velí, já nemohu lámat nic přes koleno. Není to jednoduché a nečeká vás jen pocit uspokojení. Někdy jdu ze zkoušky jako zpráskaný pes. Chce to velkou trpělivost a takt. Ale když se něco povede, je z toho velká radost.
Hraju, jen kdy si někdo z herců zlomí nohu. Moji svěřenci potřebují zrcadlo, a tím jsem já. Když jsem s nimi na scéně, tak to zrcadlo ztratí.
Asi ne a je mi to vytýkáno. Jenomže co já v té věci mohu dělat? Mohu všelicos naučit, ale celkovou vizi nemohu nikomu vložit do hlavy. Když otevřu text nějaké hry, vím už, kteří lidé v ní budou hrát a už si píšu, co bude kdo dělat, protože to přímo vidím - zkuste to někomu předat! Až natáhnu bačkory, asi to v Počernicích skončí... Ačkoliv člověk nikdy neví. Teď moje dvě odchovankyně začaly pracovat se skupinou padesáti dětí a já před nimi smekám, protože mají hodně starostí s vlastní domácností a dětmi. Víte, smyslem mého usilování nebylo udělat z Počernic nějakou zvláštní enklávu. Z každého amatéra nemusí být celoživotní ochotník, uteče třeba k něčemu jinému, ale důležité je, že se do divadla vrací jako divák, a to divák znalý věci. Kdy k nám přijedou soubory odjinud, říkají naši hosté uznale: "U vás máte nejlepší publikum, jaké jsme poznali." Počerničtí diváci umí zatleskat na pravém místě a v pravou chvíli!